V Bradavicích pošesté - Ať se stane cokoliv

XXXIV. Ať se stane cokoliv

Jakmile Harry udělal první krok, nemohl se už zastavit. Jednak proto, protože se bál, že by se už znovu nerozešel a jednak také proto, protože mu rozum napovídal, že by to nebylo zrovna správné...
Vstoupil tedy do jeskyně a hned začal doufat, že tu dlouhou dobu nestráví. Stěny byly temně šedé, potřené nějakým zeleným slizem, který se tam, bůh ví jak, vzal. Chodba, kterou jeskyně tvořila, byla úzká a nízká, takže si Potter připadal jako sardinka, protože se musel plazit po zemi...
Když pokračoval chodbou už nějakou dobu, začínalo mu být divné, že cestou nenarazil na jedinou odbočku. Jeskyně totiž přece většinou mívají více chodeb. On se však stále plazil přímo za nosem…
Jak se vzdálil od vchodu, nastala tma, jakou Harry nikdy předtím nezažil. Když si zamával rukou přímo před obličejem, neviděl její obrys, neviděl žádné stíny. Neviděl totiž vůbec nic.
Právě se chystal rozsvítit si hůlku, když najednou ztuhl. Za sebou ucítil nějaký pohyb. Nesmírně sebou škubl, když mu někdo sáhl na záda. Ne jenom, že se strašně lekl, ještě to byl hrozně nepříjemný dotek, který snad živá lidská duše nemohla mít na svědomí.
Harry se tam krčil v té tmě a přemýšlel, co bude s nečekaným návštěvníkem dělat. Když se doteky začaly plížit stále blíže k jeho krku, znechuceně se otřepal. Potom vše náhle přestalo.
Harry zmateně rozsvítil svou hůlku a ještě stačil zahlédnout ošklivého pavouka, jak mizí v nějaké dírce.
Fuj, řekl si Harry pro sebe. Pavouků se nikdy nebál, narozdíl od Rona, a to i po té, co se setkal s Aragogem. Ale ten dotek... ten dotek byl tak...
Znovu se znechuceně otřepal a pak pokračoval v cestě.
Plazil se ještě dlouhou dobu tou chodbou, než narazil na její konec. Jak byla chodba temná a černá, tak ponuré myšlenky Harryho přepadávaly. Snažil se na ně nemyslet, odehnat je pryč, jenže strach, který se tak náhle objevil, byl silnější.
Zrovna když už si začínal říkat, že to nemá konce, chodba najednou skončila a místo ní se jich tam objevilo hned několik. Harry v duchu zaklel. O tomhle se v pověsti nepsalo. Nepsalo se tam ani o tom, jakým směrem se lektvar ukrývá, jestli někam na sever, nebo kam. Kdyby věděl alespoň tohle, jeho hůlka už by si hravě poradila, jenže takhle... Jedinou pozitivní věcí na tom snad bylo to, že se mohl konečně přestat krčit. Chodba totiž nabyla nevídaných rozměrů...
Rozsvítil svou hůlku ještě více, protože doufal, že třeba spatří něco, co mu uniklo. Místo toho si však posvítil na krutou realitu toho, že tu nejspíš bude tvrdnout hodně dlouho, než přijde na to, kterým směrem se dát. Něco mu říkalo, že pokud si nevybere správně hned napoprvé, možná už nebude mít možnost vybrat si podruhé.
Co ale mohl dělat? Nečině stát a prostě jen tak doufat, že ho snad osvítí nějaká spásná myšlenka?
Když si prostě a jednoduše nějakou chodbu vybere, může doufat, že je to ta správná. V opačném případě... Pořád mu to ale přišlo lepší, než ta první možnost.
Vybral si chodbu přímo před nosem a chystal se vstoupit, když to ticho, které všude panovalo, bylo z ničeho nic narušeno:
„Kam jdeš, Vyvolený?“
Harry se naráz zastavil. Podruhé za tu krátkou chvíli se hrozně lekl.
„Kam by?“ utrhl se na hlas, který se zdál ozývat ze všech stran.
„Kam by? Zajímavá odpověď. Takovou jsem tady ještě neslyšel. Většinou slýchávám něco v tom smyslu jako, kdo jsem, co chci, kde jsem se tu vzal a jednou jsem dokonce zaslechl něco o švestkových knedlíkách,“ řekl hlas posměšně. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Z tvojí odpovědi se mi zdá, že se skoro nebojíš. Jako bys neměl vůbec strach!“
„Já mám strach,“ odpověděl Harry, „nebát se by bylo pošetilé...“
„Souhlasím.“
Harry chvíli přemýšlel, co by měl s návštěvníkem dělat. Nakonec usoudil, že by bylo docela dobré vědět, s kým se vůbec baví.
„Kdo tedy jsi?“
„Dobře, že se ptáš... já budu tvůj průvodce. Ovšem, pokud ještě hodláš vkročit do jedné z těchto chodeb!“
„To tedy hodlám! Jen kdybych věděl do které!“
„To záleží jen na tobě,“ odvětil hlas.
„Díky za radu, na to bych vážně nepřišel!“
„Ne? A já si zrovna myslel, že jo!“
Harry jen něco nevrle zavrčel.
„Tak co?“ ozval se hlas znovu. „Budeš tu jen tak stát jako socha, nebo se konečně pohneš? Máš před sebou ještě dlouhou cestu.“
„Já se klidně pohnu. Nechceš mi ale říct kam, když jsi tak chytrej?“
„Trochu slušnosti, mladíku!“ napomenul ho hlas.
„To bude dobrý, to bude dobrý!“ říkal si Harry pro sebe a snažil se sám sebe uklidnit.
„Co si to tam mumláš?“
„Nemumlám, jen přemýšlím kudy,“ řekl Harry a snažil se, aby to vyznělo úplně klidně. „Nejspíš si prostě jednu z těch chodeb vyberu a půjdu.“
„Je vidět, že jsi toho z minulosti moc nepobral,“ ušklíbl se hlas, jestli se to tak vůbec dá říct. Odkdy se totiž hlas ušklíbá, že?
„Co tím chceš říct?“
„Nic. Jen, že tvůj kmotr zřejmě umřel pro nic, za nic!“
„Zmlkni.“
„Prosím?“
„Zmlkni!“
„Jak myslíš!“
Naráz bylo ticho. Harry stál na rozcestí chodeb a všechno v něm vřelo. Věděl, že by měl být klidný, zmínka o Siriusovi ho však dokonale vyvedla z míry. Na druhou stranu si však dobře uvědomoval, že bez pomoci toho protivného průvodce zřejmě ke svému cíli nedojde.
„Tak co mám tedy dělat?“ zeptal se. Odpovědí mu však byla jen jeho vlastní ozvěna. Harry neslušně zaklel.
„Tak dobře, vyhrál jsi,“ řekl po chvíli odhodlávání, „omlouvám se.“
Nic.
„Vážně mě to mrzí. Víš, Siriusova smrt je přece jen stále citlivé téma.“
Ozvalo se něco v tom smyslu jako: „Hmmm.“
„Promiň, já už vážně nevím, co udělat. Mám si snad kleknout na kolena? Už takhle se cítím trapně.“
„Mno, to by bylo fajn,“ uchechtl se hlas.
„Zapomeň,“ usmál se Harry.
„Tak fajn, chceš vědět kudy? Stačí jen zapojit mozek a trochu přemýšlet. Věř mi, moc to nebolí.“
„A nemůžeš mi to prostě jen říct?“ zkusil to Harry.
„Ne, namáhej se sám.“
„Dobře... takže mi má pomoct něco, co se stalo, když... když... když Sirius zemřel.“
„Ano,“ přitakal hlas.
„To mám jednu z těch chodeb přinutit, aby zběsile stepovala?“
„Tupče!“
„Díky.“
„Přemýšlej!“
„Snažím se!“
„Nesnažíš!“
„Fajn. No... když jsme přišli na ministerstvo, šli jsme na oddělení záhad. Pak tam bylo strašně moc dveří v takový kulatý místnosti...“
„Vyjadřuj se laskavě inteligentně!“
„Vyjadřuj se laskavě inteligentně,“ pitvořil se Harry. „Jsi snad můj otec?“
Ticho.
„Dobře, tak jsme byli v té kulaté místnosti a bylo tam hodně dveří a my nevěděli kudy jít, a...“ Harrymu se náhle rozsvítilo. Chvíli přemýšlel a pak se zeptal jedné z chodeb: „Kterou z vás se dostanu k Lektvaru života?“
Chodba, která byla přímo naproti němu se rozzářila ostře zeleným světlem.
„A to je jako všechno? Blbější to vážně být nemohlo,“ řekl Harry hlasu. „A víš co? Kdybys mě nezastavil, tak bych si tuhle chodbu vybral!“
„Tomu se říká ironie,“ odpověděl hlas posměšně.
„Skvělý!“ odpověděl Harry. Po chvilce váhání se pak odhodlal a vkročil do označené chodby. Jakmile prostoupil zeleným světlem, k jeho smůle se ocitl v jiné temné chodbě. „No, paráda,“ zasténal, „další nudná cesta tmou...“
„Ne tak docela nudná,“ řekl hlas vážně.
„Co tím myslíš?“
„Tady to všechno začíná. Teď mě pozorně poslouchej. Ať se stane cokoliv, neotáčej se. Ať se stane cokoliv, nezastavuj se, dokud nedojdeš na samý konec. Ať se stane cokoliv, neuhni ani o kousíček stranou. Rozumíš?“
„Ano, rozumím.“
„Tak můžeš jít.“
Jakmile Harry udělal první krok, nemohl se zastavit. Tentokrát to nebylo proto, protože měl strach, že by se už nerozešel. Tentokráte se zastavit nesměl.
Kráčel černou chodbou, hůlku napřaženou před sebou a přemýšlel, co ho asi čeká. A jak tak nejistě našlapoval na zem, uslyšel za sebou jakési hlasy. Pak do něj ze zadu kdosi strčil, div se tam nerozplácl. Už se chtěl otočit, když se na poslední chvíli stihl zastavit.
„Ať se stane cokoliv, neotáčej se,“ připomněl si.
Jenomže štouchance, které mu někdo uděloval do zad, nepřestaly. Naopak, stávaly se čím dál tím víc častějšími a také bolestivějšími. Harry měl sto chutí se otočit a tomu dotyčnému, co za to byl zodpovědný, něco říct. „Ať se stane cokoliv, neotáčej se,“ připomněl si znovu.
Hlasy sílily. Začaly mu našeptávat, že si tohle postrkovaní přece vůbec nemůže nechat líbit. Říkaly mu, že by si to měl s tou osobou pořádně vyřídit. Říkaly mu dokonce, že Sirius by to tak udělal... A Harry to chtěl udělat. Chtěl se otočit... A když ty nepříjemné štouchance přešly v bolestivé rány do žeber, málem to udělal. „Ať se stane cokoliv, neotáčej se!!!“ vykřikl.
Hlasy naráz ustaly, rány se staly minulostí... Harry si hlasitě oddechl.
„Výborně,“ ozval se hlas znovu. „Nemysli si však, že je to všechno!“
„To bych si nedovolil,“ řekl Harry ironicky. „Ale víš co? Tohle bylo dost nepříjemné. Možná se to nezdá, ale pro slabé povahy to určitě není.“
„To tedy není! Neřekl jsem, že to bude jednoduché!“
Harry pokračoval dál v cestě a přestože měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje, už se neotočil.
Po dlouhé době nudné chůze se začínal cítit osamělý.
„Jsi tu?“ promluvil na hlas.
„Vždy připraven!“
„Mám dotaz. Říkal jsi, že já tu rozhodně nejsem první, když nepočítáme Vrakobora, jestli vůbec existoval...“
„Říkal?“
„Jo, zmiňoval ses pak i o švestkových knedlíkách.“
„Ááááá, už vím. Jo, bylo tu pár desítek lidí před tebou.“
„A co se s nimi stalo?“
„Nepřežili,“ řekl hlas tak normálně, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.
Harry nahlas polkl. Pak se odvážil zeptat: „Kde selhali?“
„Někteří se otočili, jiní zastavili, pár jich udělalo krok stranou. Většina však selhala při zkoušce samotné...“
Harry znovu hlasitě polkl.
„Ty se ale nemáš čeho bát. Jsi přece Vyvolený!“
„Ta ironie mi neušla!“
„Vždycky jsem říkal, že jsi bystrý...“ uchechtl se hlas.
Po pár minutách cesty před sebou zpozoroval něco, co vypadalo jako zeď.
„Že bych už došel na konec? Tak brzy?“
Když se přiblížil k té zdi, zjistil, že tam nikde není žádná boční chodba, kterou by se mohl odebrat. Má se tedy zastavit?
„Ať se stane cokoliv, nezastavuj se,“ připomněl si.
Zeď se stále blížila. Narazí do ní snad?
„Ať se stane cokoliv, nezastavuj se!“
Už jen pár kroků a dojde k nevyhnutelné srážce.
„Ať se stane cokoliv, nezastavuj se!!!“
Harry došel ke zdi a když už ho od ní dělil jen jeden pouhý krok, zavřel oči a držel je pevně semknuté.
Každou chvíli musel narazit. Každou chvíli ho čekal ten nepříjemný náraz, při kterém bylo dosti pravděpodobné, že bude vidět hvězdičky.
Jakmile se dotkl zdi špičkou nosu, rozplynula se v pouhý vzduch a umožnila mu tak volný průchod. Harry hlasitě polkl ten den už potřetí.
”Jednou mě z toho klepne!“
„Ale zvládl jsi to bravurně!“
„Dyť na tom nic nebylo. Prostě jen šlo o to, jestli budu mít modřinu, nebo ne!“
„Tím chceš říct, že ti to přijde až směšně jednoduché?“
„To přece vůbec netvrdím,“ bránil se Harry. „Docela rád už bych to měl za sebou...“
Celá jeskyně se najednou zatřásla.
„Co to bylo?“ vyjekl Harry.
Nikdo neodpověděl. A znovu ten otřes. Celá jeskyně byla v pohybu, země se třásla a Harry měl co dělat, aby se udržel na nohou. Přitom musel stále pokračovat v cestě, což mu jeho pokusy o udržení rovnováhy zrovna neusnadňovalo.
„Kruci, co mám dělat?“ křikl Harry na hlas, ten mu však neodpověděl.
Pak ten třasot konečně ustal, před Harrym se však objevil jeho původce - horský troll.
„A do háje...“ zaklel Harry. „Teď bych se radši plazil v tý první chodbě. Tam by se troll nevešel.“
Harry stále kráčel dál, vstříc trollově náruči. Troll sice vypadal hrozivě a on chvíli přemýšlel o tom, že by se otočil a dal na útěk, pamatoval však na rady, které mu jeho průvodce dal. Navíc, určitě šlo zase o nějakou připitomělou zkoušku...
„Doufám,“ vzdychl, pak si ale přece jen jednu z těch rad připomněl: „Ať se stane cokoliv, neuhni ani o krůček stranou.“
A tak Harry stále pokračoval v cestě. Snažil se myslet na něco hezkého, ono to ale šlo docela těžko, když se troll každou chvíli zvětšoval, pak zase zmenšoval a působil tak naprosto otřesným dojmem. Harry přemýšlel, jakým kouzlem by se dal troll zneškodnit. Pochyboval, že by se mu povedlo zapíchnout mu svou hůlku do nosu a pak ho omráčit jeho vlastním kyjem.
„Expelliarmus!“ zkusil. Z jeho hůlky vytryskl proud červeného světla, prolítl skrz trolla a pokračoval temnou chodbou dál, až se Harrymu ztratil z očí. Na trollovi to nezanechalo jedinou známku poškození.
„Ať se stane cokoliv, neuhni ani o krůček stranou!“ řekl si znovu. Jakmile ho totiž přepadl strach, měl co dělat, aby sám sebe udržel a prostě a jednoduše nezdrhnul. Troll byl stále blíž a blíž a čím víc se přibližoval, tím víc nabýval na velikosti.
„Je to jen zkouška, jen zkouška!“ opakoval si. Jenže když se na vás valí obrovský troll, je velice těžké zůstat klidný.
Troll hrozivě zařval. V jeho přítomnosti si Harry připadal neuvěřitelně mrňavý. Co měl ale dělat? Jaké kouzlo měl na trolla použít, když každé proletělo skrz něj? Nezbývalo mu nic jiného než dál nejistě kráčet chodbou a snažit se zakrýt strach v očích, který tam bez pochyb někde byl.
Troll byl teď jen pouhý krok od něj a napřahoval svoje ruce, s velkou touhou zničit toho mrňavého človíčka, co se sem odvážil vkročit.
Když se trollova mohutná paže nevyhnutelně blížila k Harryho hlavě, měl Potter neuvěřitelné nutkání uskočit stranou a schovat se někde na bezpečném místě. Když už pak byla nepřítelova paže tak blízko, že ji cítil, jeho noha se chystala k tomu tolik obávanému kroku, který nepochybně znamenal zkázu.
„Ať se stane cokoliv, neuhni ani o krůček stranou!!!“ zařval, když mu trollova ruka proletěla hlavou.
Ano, říkám proletěla, protože věřte, či ne, obrova ruka se na okamžik ztratila v Potterově hlavě a pak se opět vynořila na druhé straně. Poté se troll rozplynul a zbyla z něj jenom vzpomínka.
Harry cítil svoje srdce bušit až někde v krku. Událost s trollem ho dokonale vyvedla z míry. Málem se zastavil, málem se otočil, málem se dal na útěk... Když jediná zbraň, kterou máte v ruce, je vaše hůlka, jejíž kouzla však na vašeho nepřítele nijak neúčinkují, připadáte si docela bezmocný a pak už je lehké propadnout panice.
Jen zkouška, jen zkouška! řekl si pro sebe znovu, jeho hlas se však v polovině zlomil. „Proč mám ale pocit, že tohle nebylo nic oproti tomu, co mě ještě čeká?“
„Protože máš pravdu,“ ozval se hlas.
„Dík za uklidnění. Ještě jsem se z tohohle nevzpamatoval a ty už mě zase stresuješ!“ odsekl Harry.
„No tak se nezlob. Ale tuhle cestu sis vybral sám. Mimochodem, jsi u cíle...“
„Cože?“ Harry se pořádně zahleděl před sebe a spatřil další zeď, naprosto identickou s tou předchozí. „Další zeď, která mě má přinutit se zastavit? Tak na to už neskočím!“
„Ale to není...“
„Jasně, budu ti tak věřit. Co když jsi taky jen součástí zkoušky?“ Harry přidal na rychlosti - tolik toužil tomu protivnému hlasu dokázat, že je tu něco, čeho se nebojí. Tolik mu toužil ukázat svou odvahu, že zapomněl být opatrný.
A zeď se stále blížila... dva kroky... jeden krok... a...
PRÁSK!
Harry se rozplácl na zemi jak široký, tak dlouhý. Na čele mu přitom vyskočila naprosto ukázková boule.
„HAHAHAHA!“
„No, to je tedy vážně vtipné!“ odsekl Harry, když se sbíral ze země.
„Kdybys mě tak jenom poslouchal, Harry...“
„Kdyby v potoce byly ryby...“
„Jen jsem ti chtěl říct, že jsi u cíle!“ bránil se hlas. Po chvilce mlčení se ho pak zeptal: „Jsi připravený, Vyvolený?“
„Nevím, na tohle asi nikdy nebudu,“ řekl Harry. Cítil se, jako by měl v krku knedlík.
„Stačí jen jeden jediný krok...“
Zeď, do které Harry ještě před chvílí tak vtipně narazil, se najednou proměnila v kamennou bránu.
Snažil se připravit na to, co mělo přijít, bylo to ovšem velice těžké. Vždycky věděl, že bude muset Voldemorta jednou zabít, nebo zabije on jeho. Na poslední souboj s jeho největším nepřítelem se připravoval už roky. Věděl, že to jednou přijde. Nikdy ho však nenapadalo, že by předtím musel projít jistou zkouškou, která ho nejspíš bude stát život...
Měl strach. Všechno mu najednou připadalo horší, než to viděl kdy jindy. Možná, že tahle temná, slizem potřená jeskyně bude to poslední, co kdy uvidí... Možná, že už nikdy neuvidí vždy veselého Rona, učenlivou Hermionu a nádherný úsměv jeho Ginny. Možná, že selže, Voldemort ovládne svět a postupně zabije všechny, co kdy miloval. Možná, že...
Z jeho úvah ho vytrhl hlasitý, rozjařený smích něčího hlasu a nebyl to hlas, který ho celou dobu doprovázel. Harry si s hrůzou uvědomil, že tenhle hlas až moc dobře zná...
„Tady jsi, Jamesi! Odkdy v tuhle dobu pracuješ? Hledal jsem tě snad všude. Lily kvůli tobě šla i za tím starým protivným dědkem z Raddleho statku. Teď tam chudák tvrdne a poslouchá ty jeho pitomé kecy o tom, že nemá ponětí, kde každej mrtvej vězí...“
„Teď nemůžu, Tichošlápku. Mám práci!“
„Práci? V tuhle dobu? To zas někdo umřel? Doufám, že je to Srabus. Hrozně rád bych mu řekl svoje...“
Harry jakoby oněměl. Nevěděl, jestli to bylo hrůzou, nebo štěstím, či snad obojím, dlouho tam však jenom stál a poslouchal dialog jeho kmotra a... jeho otce, než se vůbec na něco zmohl: „Tati?“
Vzápětí do Harryho zezadu někdo strčil a on, aby se vyhnul pádu, udělal ten poslední krok, co mu chyběl...